Sheyla

Pravda o Indii

2012-02-27T14:02:00.001-08:00

Srpen 2007

Po dvouměsíční cestě po Egyptě se s týdenní pauzou v ČR vydávám do Indie, kam mě pozvala tamní "agentura". Komunikace probíhala po emailu, poslala jsem videa atd. a nakonec se tak stalo a šla jsem si rovnou pro vízum, což byl zážitek sám o sobě. Dobře jsem se připravila, všechny dokumenty, slušné oblečení i řeč. Podezíravý ale milý úředník mi dal poslední otázku "Co když do Indie přijedete a ta agentura nebude existovat?" Zrovna jsem takový dotaz nečekala, ale odpověděla jsem rychle "tak si udělám pěkný výlet a vrátím se domů". Vízum bylo na světě.

Kromě víza jsem za ten týden přestupu Egypt - ČR - Indie, stihla koupit cestopis, který jsem začala číst až v letadle, takže do poslední chvíle jsem nevěděla, co mě vlastně čeká. Přílet nad Dharavi slumem nebyl příjemný začátek, následná cesta noční Bombají a příjezd do Puny také ne, měla jsem strach, poprvé za celou cestu. Vydala jsem se v 19ti letech někam, kde nikoho neznám... Po cestě ale nastal rozbřesk, vodopády po monzunových deštích kolem dálnice byly víc než okouzlující, krajina byla nádherná. Příjezd do Puny, kde jsem žila, probíhal následovně: "Jen ať už nejsme tady, ne to není to město, kde budu bydlet, určitě ne..." Bylo. Pár dní jsem se bála vylézt ven :)) pár týdnů jsem si zvykala na "hindiglish", indickou angličtinu, která mě spíš připomínala ze začátku maďarštinu :) a pak jsem tam byla úplně jako doma :)

Začala jsem vystupovat na nádherných místech a nádherných akcích. Nejkrásnější byly svatby. Co mě fascinovalo bylo to, že ať už šlo o jakýkoliv typ akce, měly neskutečně pohádkovou a dokonalou výzdobu. Většinou se všichni chovali velmi příjemně a uctivě, byla jsem jak v sedmém nebi a prožívala nový sen. Zamilovala jsem se do všeho. Bohužel i do jídla a první pobyt pro mě znamenal 5 kg navíc. Po roce jsem chytila otravu z jídla a to jsem pro změnu měla o 10kg méně od přibrané váhy, z toho vyplývá, že jsem musela po půl roce přešívat kostýmy :)

Nepříjemnosti

Nicméně přibývalo i zážitků, díky kterým, mě tanec v Indii přestával bavit... Tančit pro zkorumpovaného politika (nebo něco podobného), který mi nabízel 7000 rupií za to, když si sundám sukni a následně nevybíravě sahal na kolegyni, kterou jsem pak hned popadla za ruku a následně jsme odjeli hned domů (facku jsem mu vrazit nestihla), opilého tatínka novomanžela, který mě vláčel po parku a málem vykloubil ruku (proto jsem pak odmítala tančit s hosty), útěk zadním východem po odtančeném vstupu pro opilé pány, které ode mě dělil 1 metr a ochranka, vystoupení v horečkách na slíbené krásné a důležité svatbě (nakonec vystoupení pro asi 15 pánů), drogy v pití na soukromé párty (byla jsem tam s přáteli - naštěstí), manažera, který si myslel, že po vystoupení bude pokračování na jeho pokoji, předání mého soukromého čísla pravděpodobně nejslavnějšímu zpěvákovi bhangry, se kterým jsem vystupovala v nádherném 7* hotelu a který mě zval na rande, což o to, ale byl zapleten do kriminálních záležitostí - prý obchod s bílým masem, no lepší společnost jsem si nemohla přát... Jet na vystoupení 8 hodin autem po "polňačkách", nucení tančit u někoho na pokoji, prý pro kamarády, vystoupení v hotelu, kde o měsíc později proběhl teroristický útok... Svět plný kontrastu, který jsem časem přestala dávat a už ani nechtěla, telenovelám prostě nefandím a byly tam i velké konflikty mezi tanečnicemi, a to už sranda nebyla... Odjela jsem jednou "provždy" v únoru 2009.

Už jen vzpomínky

Indie mi přinesla rozhodně více krásných zážitků než těch špatných, spousta show byla profesionálních a nádherných, bez problémů a navíc dnes je spousta věcí jinak a jelikož jsem tam byla jedna ze začínajících tanečnic, sama "agentura" se ještě učila a vylepšovala a vím, že dnes už je to jiné a že nově příchozí tanečnice po mě (Shereen, Káťa Krejčová, Monika Košárková, Mona, Sharka, Lucia, Irina atd.) takové zážitky už nemají, nebo alespoň ne v takové míře, ono na blba narazíte i v ČR a nemusíte kvůli tomu do Indie :)

Ráda na Indii vzpomínám a vzpomínám především na ty krásné zážitky. Nelituju toho, že jsem tam jela, sice ne v nejlepší době, ale naučil mě ten pobyt toho tolik, tzv. škola života v praxi, že v žádném případě nelituju a jsem vděčná za možnost jakou jsem tam měla, vzpomínám i na své známé a kamarády, které bych chtěla navštívit, občas si vzpomenu i na prodavače na rohu, nebo čerstvý džus a pečivo z German Bakery, na zelinářství, kde hrušky byly draží než papaya... Naučila jsem se o životě, náboženství, kulturách, meditaci, józe, zdravém životním stylu... spoustu věcí jsem zařadila do svého života i tady a to jen díky Indii.

Od doby, kdy jsem se vrátila do ČR jsem nějakou dobu nebyla s nikým moc v kontaktu, ale přátelství na dálku zůstalo, především se Somu, který je mozkem "agentury", pro mě ale i přítel, který mi tam hodně pomáhal. Vždy se mi ozve, když chce někoho zvát do Indie nebo když se mu ozvala tanečnice sama, a ptá se na doporučení, takže někdy vím i dřív já, že daná tanečnice pojede do Indie, než ona :) Jsem ráda, že ostatní tanečnice tam jezdí - Indie mi nepatří, patent na vystupování tam nemám a jsem ráda, že tam tanečnice nabírají zkušenosti a poznávají svět.

Chci ale ještě říct, že ne každý v Indii je solidní, takových agentur je spíš málo, proto buďte opatrné na to, kdo konkrétně vás zve a za jakých podmínek.

V červnu jsem byla na představení Spandan, indický soubor, který vystupoval v ČR. Tolik mě to nadchlo a vrátilo ty krásné vzpomínky, že jsem se rozhodla, že musím jet znovu... Naplánovala jsem to na loňské Vánoce, ale několik okolností mě přesvědčilo, že tam vlastně ani tak jet nechci. Za ty roky si už dokážu vážit času s rodinou, přítelem a to vše s ohledem na moje zdraví a snad i nervy :D Navíc mě znechutilo chování některých tanečnic, co tam působí, že se mi do takového prostředí nechtělo. Asi jsem hold už trochu moc pohodlná :)

Tanečnicím, které tam jsou nebo se chystají, doporučuji si Indii maximálně užít, pocestvat, ale mít se stále na pozoru, být na sebe opatrné a nebát se říct o určité podmínky.

Rozloučení

Mám pocit, že jsem v Indii zažila vše co jsem mohla, že jsem došla k době "expirace" a bylo načase tehdy odejít. Indie se pro mě stala vzpomínkou, "filmem", který jsem kdysi viděla a kdyby tam nejezdily mé kolegyně, věřila bych, že to byl jen jeden z bollywoodských filmů, který jsem někdy viděla a chtěla bych, aby to tak i zůstalo, aby můj indický příběh zůstal filmem, na který vzpomínám :)

Takže za mě je to tedy - sbohem Indie!

Nesnesitelná studentka :)

2011-12-16T02:18:00.000-08:00

Nechystám se psát o nějaké mé studentce, která mi leze na nervy, naštěstí zatím takovou nemám :) Naopak, jsem to já sama před 8 lety...

Pamatuju si to dobře, stála jsem v první řadě s notýskem, všebarevným oblečením ozdobeným kamínky a penízky... Na každou hodinu jsem měla něco jiného nebo aspoň o jeden penízek navíc, neustále jsem měla dotazy a chtěla vědět víc a vše si také zapisovala a vím, že jsem tím ostatní otravovala, stala jsem se nesnesitelnou studentkou :)

Bylo nebylo...

Byly doby, kdy člověk vysedával na Googlu (tehdy Seznam, Atlas...) hodiny denně a nenašel to, co hledal. Pro videa člověk potil krev a většinou to bylo v příšerné kvalitě... Když se sehnalo DVD ze zahraničí, projelo to "kopírkou" a hromadným promítáním :) Nikdy jsem neměla dost a proto jsem pátrala po informacích kde se dalo, dnes je realita poměrně jiná... Informace jsou dostupné, protože existují časopisy (nemyslím jen Orient Express, ale i další v angličtině Gilded Serpent, Bellydivas, Hagalla apod.), lektoři k nám jezdí téměř jednou za měsíc z různých koutů světa a přináší nám informace a my je předáváme dál, DVD jsou dostupná a tanečnice samy mají spoustu informací na webech... Jenže toto vše nebylo realitou před 8 lety. Pro informaci jsem se pídila hodiny, kdy dnes ji mám během pár minut "vygůglenou" a mělo to své kouzlo, cítila jsem se, jako bych objevila Ameriku, když jsem něco našla :) Často na to vzpomínám a směju se tomu, i tak mi to trochu chybí, protože spousta tanečnic, které tím neprošli si neuvědomují, jakou výhodu dnes mají co se dostupnosti informací týče. Přeji jim to, ale nezávidím, protože to pátrání mě vlastně děsně bavilo :)

Objevování
Jedny z prvních velkých seminářů nabitých informacemi jsem zažila v roce 2005, kdy proběhly semináře se Sarou Abou Farhat, Reyhan a následně jsem se vydala s Laylou Abdel do Německa za Leylou Jouvanou na její festival, kde jsem navštívila semináře Jilliny, Amira Thaleba, Nathalie Lebel...

Sara Abou Farhat
Studnice informaci, nadšenec do folklóru a skvělá učitelka. Za semináře s ní jsem děkovala nejen Bohu, ale hlavně sdružení Anwar, které je pořádalo. Díky této dámě vůbec dělám folklór, díky ní jsem se dozvěděla, že Khaleegy se nečte "Kalégy" ale "chalídži" :)) Nebýt ji, možná bych se k folklóru nedostala, důležité ale je, že se tak stalo a od roku 2005 jsem se výhradně věnovala folklóru...

Jillina
První velká americká hvězda, první velká show kterou jsem viděla (rok 2005), bylo to celé nádherné a díky Jillině jsem se pro změnu naučila egyptské shimmy a další shimmy, o kterých jsem tehdy neměla páru...

Amir Thaleb
Ten mě okouzli svojí osobností a choreografií baladi, které sice nebylo první baladi v mém životě, ale rozhodně byl první muž - učitel v mém životě! Jeho semináře jsou skvělé!

Nathalie Lebel
Od ní jsem se naučila, jak se naučit shimmy, techniky s opíráním se o stůl, stěnu, zvedáním nohy apod. byly pro mě tehdy španělskou vesnicí a seminář byl víc než výživný, byla úžasná učitelka!

Na začátku, ale stály především mé učitelky v Brně, které mě naučily tanec milovat.

Magdalena Skalníková
Esotericky pojaté hodiny tance bylo přesně to, co jsem si pod názvem "břišní tanec" představovala, po jejích hodinách jsem odcházela nadšená a plná energie, dala mi ty nejlepší základy, ale hlavně mě naučila tanec milovat a vždy mě podporovala v mé činnosti, jednou dokonce jsem za ní zaskakovala na vystoupení. Moje asi 3. vystoupení v životě a já se necítila být hodna vystupovat za svoji učitelku, trénovala jsem týden každý den, abych ji nezklamala a byla jsem vynervovaná jako nikdy předtím :) Především jí děkuji za všechny nadcházející zážitky, bez ní bych se tanci takto nevěnovala a nikdy bych ty zážitky neměla...

Šárka Martináková
K Šárce jsem přestoupila po Magdaleně a její hodiny mě doslova bavily tím, že na nich byla sranda :) Naučila jsem se něco s rekvizitami a začala chodit na další a další semináře, měla možnost vystoupit s ostatními kurzistkami na večírku a i Šárka mě podporovala, mohla jsem ji ukázat nějaký svůj výmysl a neposlala mě s tím nikdy do háje, brala i moje trhlé nápady na vystoupení a byla také důležitou osobu v mých začátcích.

Jsem ráda, že s oběma se vídám do dnes a jsme kamarádky, moc si toho vážím, každý by si měl svého učitele vážit.

2006
V tomto roce jsem se rozhodla učit a založit skupinu. Začínala jsem učit jen začátečníky samozřejmě, skupinu jsem založila z toho důvodu, že v Brně jiná v té době nebyla a já jsem chtěla tančit ve skupině, takže co nebylo, jsem musela vytvořit :) V té době jsme už tančily v triu já, Aini a Samiya v brněnském Faraonu a prokecaly jsme tolik večerů, že až jsem přišla se skupinou, založily jsme ji hned od stolu... :) Víc o skupině a jak jsme začínaly se dozvíte nebo jste se už dozvěděly v knize "Tajemství orientálních tanečnic"... doporučuji, je to skvělý zdroj informací!

A tak jsem se ze studentky stala učitlekou :)

Prokletý víkend v Berlíně :)

2011-11-23T04:14:00.000-08:00

Vydáváme se na Bazar Oriental - 11.11. - 13.11.2011

DEN PRVNÍ

Většinou se nepokazí úplně vše na jedné akci, teď tomu tak ale bylo. Přijíždímě do Berlína, zapínám GPS, která mi za žádnou cenu nehodlá ukázat trasu do hotelu... Jejda, není tam mapa Berlína! Takže následuje hodinové bloudění, ptaní se na cestu, pronásledování zastávek MHD, kde jsou mapy a než zapadlo slunce, jeli jsme i podle světových stran... jednoduše jsme využili všeho, co jsme měli po ruce.

Do hotelu jsme dorazili včas a těšili jsme se na sprchu, na recepci nám ale oznámili, že máme rezervovaný jen jeden dvoulůžkový pokoj v pensionu, nás bylo 5... S přítelem jsme šli do hotelu, neboť v pensionu už nebylo dostatek pokojů pro všechny. Nevadí, říkám si, že si nenechám pokazit takovou nepříjemností hned první den...

Následoval soutěžní večer - Miss bellydance of Europe 2011!

Můj malý osobní report, který raději na magazínu zveřejňovat nebudu :)

O zahájení festivalu a soutěžního večera se postarala skupina tanečnice Jeni. Čtyřčlenná skupina předvedla tanec s křídly Isis, který byl bohužel nevhodně zvolený. S červenými podomácku ušitými kostýmy, červenými křídly a červeným osvětlením tento vstup působil trochu agresivně a bylo těžké si jej užít, neboť i výraz tanečnic tomu neodpovídal a spíš se diváci těšili na konec vystoupení. Následoval vstup skupiny The Nymphs, jejichž vedoucí je Mercedes Nieto, která zasedla v porotě. The Nymphs k mému překvapení vystupovali s folklórem a to roztomilou Hagalou a tradičně pojatým Saidi s holí, které bylo choreograficky moc krásné a autentické. Poslední vstup před začátkem soutěže byl ve stylu Tribal. Skupina Jobalienta předvedla krásnou choreografii v Tribal Fusion stylu.

Soutěž uvedla kapela Baladi Blues a hned po ní nastoupila první tanečnice Flora z Franice. Velmi krásná a talentovaná tanečnice, která tančila na skladbu Tamra Henna. Mě osobně velmi zaujala a pomalu jsem si začala tvořit žebříček favoritek. Další soutěžící byla Alexandra Varga z Maďarska, další z tanečnic, která mě zaujala osobitým stylem a který tančila na skladbu Rakset Monika. Třetí vystupující byla Daria z Ruska. Když se na soutěži objeví reprezentantky z Ruska, většinou si každý řekne, že to mají vyhrané. I já jsem se bála, že se to opět potvrdí a vyhraje sice technicky perfektní tanečnice, ale tanečnice bez duše a výrazu, který je u orientálního tance skalní. Tančila na skladbu Leilet Hob a jakmile vyšla na pódium, publikum oněmnělo. Avšak ne úžasem. Daria je krásná mladá dáma, která bohužel nezvolila slušivý kostým, pravděpodobně neexistuje nikdo, komu by tento kostým slušel. Její sukně měla čtyři rozparky, na bocích, v rozkroku a na zadečku, pod tím ji „kryla“ pouze minisukně. Bohužel se nedalo na tanec příliš soustředit, jelikož při každé otočce (a nejen při ní) bylo vidět naprosto vše a ani minisukně to nezachránila. Byl to tak neestetický zážitek, že po dotančení nesklidila příliš velký aplaus ani od německého publika. Hned po ní následovala další ruská tanečnice – Ebru, která vystupovala na skladbu Jasmina. Technicky výborná tanečnice, jejíž projev byl bohužel bez emocí, které by šly jen těžko vidět přes nevkusné líčení. Další vystupující přijela až z Lotyšska. Sice patřila k těm technicky slabším, ale za to jsem si vystoupení užila, díky jejímu příjemnému výrazu. Bohužel jen do doby, kdy si v raks sharki kostýmu lehla na pódium, což podle mě rozhodně do klasické hudby nepatří. Poslední tanečnice v první půlce večera byla Zara z Londýna, která měla skladbu Leyla a velmi pěkně tanečně interpretovanou. Bohužel opět špatně zvolený kostým, který se podle mě ke klasice moc nehodil.

Před přestávkou nás čekal ještě další taneční vstup zahajovací galashow. Tento vstup uvedly The Nymphs opět s folklórem, konkrétně s Nubijským tancem a alexandrijským tancem s melayou. Následoval opět folklórní vstup, ale v podání skupiny Dianas Perlen. Dámy zatančily pohádkový vstup ve stylu Muwashahat, který je zhudebněnou arabskou poezií. Nicméně kostýmy byl trošku přeplácané a nemyslím si, že zrovna k Muwashahat se hodí péřové korunky brazilského typu. Opět byl na scéně Tribal, tentokrát v duu tanečnice Maji a Judith a ve stylu burlesq.

Následovala druhá polovina večera, druhá polovina soutěžících. V pořadí sedmá tanečnice byla Anja z Německa, která bohužel tanečně, výrazově a i kostýmem byla na úrovni spíše kurzistky středně pokročilého kurzu a do soutěže se vůbec nehodila. Zde byla možná chyba na straně organizace, která tanečnice vybírala. Další soutěžící byla Katalin z Maďarska, také studentka Mercedes Nieto a tančila na Ya Msafer Wahdek. Měla velmi krásnou choreografii i výraz a byla jednou z favoritek na titul, který nakonec i získala a Katalin se stala Miss Bellydance of Europe 2011. Po ní vystupovala v nádherném kostýmu Julia Mendez ze Španělska, která si mě osobně získala nádherně prostorově i technicky řešenou choreografií. Z Polska byla následující soutěžící – Camelia, tančila na skladbu Tamra Henna. Zaujala mě spíš příjemným vzhledem než tanečním uměním, nicméně obsadila 3. místo na této soutěži. Poslední vystupující reprezentovala Českou republiku a byla jí Badriyah, která tančila pro mě již známou choreografii na Leilet Hob a to s příjemným výrazem a grácií, za což si právem zasloužila 2. místo!

Večer byl příjemný díky skvělým soutěžícím a různorodé interpretaci klasické hudby, zpestřením byla samozřejmě hlavně živá hudba. Večer byl ale příliš dlouhý a obecenstvo ve velmi malém počtu. Proto mi chyběla ta klasická atmosféra, kdy diváci tleskají a podporují tanečnici a také mě mrzela nepřipravenost organizace a „záseky“ v moderování. Celý večer se organizačně podobal egyptským akcím, kdy se začne až když se chce začít a tok času se tolik neřeší, kdo vydrží tak vydrží. My jsme vydrželi a bylo na co koukat v obou smyslech 

DEN DRUHÝ

S holkama jedeme na semináře a bazárek, já mám učit Ghawazee s činelkami. Nicméně se u paní koordinátorky dozvím, že se pro malou účast ruší, a když se dívám na ostatní lektory, nejsem jediná. Sice se mi ulevilo, že to není třeba folklórem nebo mnou, když jsem viděla, že je všude pomálu, ale aby Mercedes měla na semináři 7 lidí!!! Nechápu, jak může v Brně mít 40 a v Berlíně, tak obrovském městě, kde orient frčí, jen 7...Další zklamání, ale co už, je asi krize a jedeme dál! Z bazárku se vyklubal BAZAR, obrovský s krásnými produkty včetně stánku Eman Zaki, která přivezla novou krásnou kolekci! Už jenom pro ten Bazar se možná vyplatí tam jet ;) a ne nadarmo se festival jmenuje Bazar Oriental. Takže jsme nakoupili, dali si na oběd výborné arabské papání a mě se konečně dostal do ruky program dnešní Galashow, kde vystupujeme! Skupinu nacházím až pod názvem "Sheyla Aziz Ensemble", tak zaprvé Aziz si neříkám už 4 roky a ensemble sice jsme, ale Al Fayyum Dancers, což jsem organizátorce říkala v emailech několikrát - a obojí. Nejhorší bylo ale zjištění, že z domluvených dvou vstupů je v programu jeden bez určení stylu (taky jsem ho uváděla předem). Vymysleli jsme tedy, že to všechno spláchneme v jednom vstupu. Před galashow jdeme za zvukařem vše domluvit, snad to klapne! Hned ze začátku Galashow mám sólo v novém kostýmu, úvod se závojem končím v předklonu, při němž jsem zaslechla a ucítila - křup mého zapínání na podprsence... Sice zůstala na místě, ale podezřele se pohnula. Dalších 5 minut jsem tančila s vědomím, že každou vteřinou mi může podprsenka úplně odletět, v životě jsem na vystoupení nebyla tak nervozní a tušila jsem, že to na mě musí být vidět :( Další vstup byla Simsimiya s mým sólem s Melayou a pak vpasované fellahi. Holky odtančily Simsimiyu a já nastoupila s Melayou, holky se mezitím převlékly do Fellahi a já po Melayi rychle běžela "pouze" na sebe hodit Fellahi šaty a vyrazit opět s holkama na jeviště v plném obsazení. Chybička se vloudila a já se v šatech zasekla, rukáv byl protočený s výstřihem a nedokázala jsem se vymotat... hudba začala a holky vběhly zpátky, než jsem do šatů nalezla, holky tančily a já koukala, kdy že se přidám k nim, byla jsem tak vynervovaná, že jsem se nedokázala ve vlastní choreo zorientovat a vzdala to úplně, než abych to případně ještě víc zvorala. Což ale holkám nepomohlo a samy to díky situaci začly vorat, nicméně si myslím, že to jakš takš uhrály a snad nebylo nic poznat. Já to celé v zákulisí obrečela a chtěla rychle domů s vědomím, že jedeme 600 km abychom se takto ztrapnily... Při odchodu někdo prohlásil, že dáme zkratku venkem, že tama pořád někdo chodí a tak jsme vyšly ven a zjistili, že jsme zabouchnuté, a že žádná zkratka se nekoná. To už jsme nevydržela a začala se zoufale smát nad tou situací :D 5 minut jsme bušily na dveře a nakonec se dostaly zpátky a odešly správným východem.

DEN TŘETÍ

Se již žádná katastrofa nekoná, kromě zabouchnutého kufru od auta :D a odjíždíme s dalšími zážitky domů.

Není všechno zlato co se třpytí 2

2011-11-04T06:57:00.000-07:00

Pokračujeme...

V předchozím příspěvku jsme se tedy jednou z několika možných cest dostaly na nějaký ten náš vysněný festival jako účinkující a chystáme se vyrazit.

Na průměrných festivalech v Evropě, se přípravy tolik neřeší a tak vás může čekat následující:

1) organizátor chce světelný scénář, hudbu měsíc dopředu, vybírá se z repertoáru tanečnice, chce text pro moderátora předem, pošle mapku kudy kam a kdy být
Evidentně si dává záležet na konceptu show - ne vždy jsem se s tímto setkala (nepočítám Tales Of Sahara :))
2) hudba stačí na místě, světla se neřeší, generálka není, nedostanete ani informaci, jak dorazit na místo
Typická "příprava", kdy se na papír hodí seznam účinkujích, organizátor neřeší jestli bude po sobě 2x Baladi nebo jestli je skupina či sólista, musíte se ujistit, zda se festival koná, když nedostanete info kde kdy být - ano takto úspěšně funguje několik "profláklých" festivalů...

Určitě existuje střední cesta a kombinace obojího, ale zažila jsem spíš tyto protiklady.
Už při čtení se určitě cítíte jinak u bodu 1 a jinak u bodu 2... Z bodu 2 cítím to, že účinkující je do počtu, není tolik důležitý a může být rád, že tam vystupuje... světe div se, i toto se někdy dozvíte od organizátora, který vás sám pozval!

Z tohoto festivalu můžete odjet jen s tím, že se cítíte méněcenně a že už se nevrátíte nikdy - chce toto správný organizátor?! Nebo mu ke spokojenosti stačí snad JEN výdělek...?! Ano - JEN, protože pro mě jako organizátorku je k nezaplacení, když se lidé vracejí a když píšou milé komentáře o festivalu, když si odnesou zážitky, které v nich zůstají jako krásná vzpomínka navždy... Myslela jsem si, že je to účel každého organizování - zprostředkovat zážitek, ale tuto iluzi jsem ztratila...

Ať už vás na těchto festivalech potká cokoliv, držte se pravidel:

1) slušnosti - vystupovat slušně a vstřícně za každých podmínek, pozdravit organizátora nebo mu dát dárek jako poděkování (sice byly podmínky horší, ale pořád je to zkušenost k nezaplacení - dobrá či špatná, všechny se hodí)
2) užít si - i dkyž je sál poloprázdný, i když tančíte ve sportovní hale "převlečené" za divadlo, i když vám na seminář dojdou jen 3 studentky, pořád musíte odvést vaši "práci" jak nejlépe umíte, protože i kdyby jste ovlivnili jen jednoho diváka, stojí to za to, nikdy nevíte, kdo si vás kde všimne a kdo na vás bude vzpomínat :) navíc oni za špatnou organizaci a podmínky nemohou!

Závěrem bych snad jen dodala, že jsem měla téměř vždy štestí a i když to vypadalo na katastrofu, nebyla, třeba mi přišel někdo poděkovat za vystoupení, potkala jsem jinou skvělou tanečnici, jela jsem se skupinou a proto jsme si to užili tak či tak, nikdy jsem na "ježdění" po festivalech nezchudla, ani nezbohatla... myslím, že toto je v začátku vždy dobrý výsledek :)

Hodně štěstí, Sheyla :)

PS: zážitky účastníků TOS můžete číst na www.festivaltance.com! Děkujeme!

Není všechno zlato co se třpytí 1

2011-11-01T08:55:00.000-07:00

Ač to tak vypadá, není mým záměrem brát iluze... Iluze je dobré mít, ale moc jim nevěřit, protože probuzení do reality je někdy těžká rána. I přesto jak zápisek začíná, bude o tanci :)

Již mnoho tanečnic to ví a málokdo o tom mluví, názory se na věc taky různí... jedná se o způsob organizování festivalů v Evropě a ve světě všeobecně. Jako začínající ambiciózní tanečnice jste v oblacích a těšíte se, až přijde den, kdy vás někdo pozve na nějaký ten festival vystoupit na galashow s hvězdným obsazením nebo i učit seminář! Víte, že ten den musí přijít, jste připravené a ... a zde se cesty rozdělují.

1) někdo si myslí, že dostane úžasné honoráře a bude diktovat podmínky
2) někdo je rád, že si vůbec někde zatančí a raději si neřekně ani o cestovné
3) někdo dokáže odhalit, o jakou akci se jedná a slušně si vydobije svůj kompromis, aby obě strany byly spokojené = ideál, protože první dvě možnosti jsou špatné

Organizačně se festivaly hodně liší, nebudu zde uvádět, kde jsem danou zkušenost měla, nebylo by to vůči organizátorům fér, ale zkušenosti jsou to opravdové.

Když jsem začínala já, byla jsem upřímně ráda za cokoliv, nemyslela jsem si, že bych byla největší hvězda a nedovolila bych si tudíž diktovat téměř nic... Myslím, že tento začátek je typický a čeká téměř každou tanečnici.

Na základě čeho vás organizátoři zvou na jejich festivaly (několik případů):

1) viděli vás tančit a líbilo se jim to
Ideální případ a velmi častý, samozřejmě se mi stal (ještě že tak!), nejdřív tančíte na openstage, kde vás někdo doslova "objeví", najde vaše video na YT apod.
2) pořádáte taky festival, a to se hodí
To se mi taky stalo, je to strategie vypočítavých organizátorů, kteří doufají, že je pozvete taky. V módě aktuálně je "když mě pozveš, pozvu tě taky" - toto konkrétně již v zárodku odmítám, neboť na festival zvu zásadně koho chci a většinou všechny znám osobně. Samozřejmě se to odmítat nemusí, jsou tanečnice, které z toho vyloženě žijí a málokomu to už dnes připadá divné, ale jelikož jsem "snílek", raději věřím na budování vztahů a osobní přístup. Ono to vzájemné pozvání vyplyne třeba samo, ale nabízet vyloženě jako jedinou možnost... je smutné.
3) jste známá tanečnice a ví, že o vás bude zájem
To nikoho v začátcích nečeká :(

4) pozvete se samy
Jednou měsíčně mi chodí emaily od dost známých tanečnic, jestli je nechci pozvat do Česka na show, semináře, že se sem vždy chtěly podívat a blablabla... Ještě jsem to nikdy neudělala... pozvu je, až bude správný čas. Sama se taky nikam nezvu, člověk musí udržovat kontakty, aby o něm lidé věděli a využít příležitostí, ale pozvat se někam...

Pokud se vám ve vašich začátcích (nebavíme se o tanečnicích, které jezdí často nebo jsou již slavné po Evropě, světě) podaří dosáhnout toho, že na těchto akcích neproděláte, ale bohužel ani nevyděláte, je to úspěch a cesta k tomu, dostat se dál. Doporučuju vystupovat na openstage, kde se dá. Opravdu se tam objevují talenty, sama to dělám při TOS i jiných festivalech, sama díky tomu vystupuju na různých akcích v zahraničí... protože dokud vás někdo neuvidí někde, neví, že existujete...

Sheyla

PS: chci jen ještě upřesnit, že popisuju velké festivaly a začínající tanečnice. Sama jsem ráda, když se mi někdo ozve, že by chtěl vystoupit třeba na orientálních diskotékách co pořádáme v Brně apod. Takže výzva, první orientální diskotéka 2012 proběhne 27.1.2012 - bude se slavit, budou zajímaví hosté a ráda opět uvítám nadšené začínající tanečnice, které zde budou chtít prezentovat svůj tanec, pište mi na sheyla@sheylaorient.com ;)

Děkovný dopis

2011-10-18T13:36:00.001-07:00

Milé tanečnice, přátelé a návštěvníci festivalu Tales of Sahara...

Letošní festival je za námi a nezbývá než jej zhodnotit. Divadlo jsme téměř vyprodali, semináře byli z velké části obsazeny i měsíc dopředu a návštěvnost přednášek a páteční Openstage byla větší než loni. Zatím se mi dostává pozitivních ohlasů ze všech stran a opravdu si toho cením, neboť festival pořádám pro vás a pro ty krásné zážitky, které si všichni odnášíme - ať už účinkující nebo diváci, a které jsou další motivací a inspirací nejen v tanci.

Ráda bych zde poděkovala lidem, kteří možná tolik nejsou "vidět", ale jsou nedílnou součástí festivalu:

Především Tereza Dvořáková, která jak víte se mnou festival těch 8 měsíců připravovala. Její organizační schopnosti nemá jen tak někdo a na festivalu udělala obrovský kus práce, bez které by opravdu nebyl jaký je a proto si Terka zaslouží pozornost a všechnu čest.

Dále jsou to lidé, kteří pomáhali na místě konání s koordinací a to především dobrovolně a s radostí: Tatiana Paščenková, Michaela Zouharová, Lenka Zychová, Zuzana Jehličková, Kamila Machynová, Lenka Lapčíková. Dále technici z Mahenova divadla, kteří dodali techniku a představení nasvítili a ozvučili - pan Petrů. Další kus práce udělali oblíbení herci Jaroslav Bárta a Tomáš Hříbek, se kterými jsme vymýšleli scénky a na kterých se podíleli v reálu i Markéta Kozová a Miroslav Dvořák. V roli tanečníků jste mohli vidět Jaroslava Bártu a Miroslava Dvořáka, kteří s námi tančí už druhým rokem. Velké díky patří mému bratrovi Ondrovi, který dělá web festivalu, staral se o naše účinkující a pomáhal s čím se dalo. Samozřejmě děkuji holkám ze skupiny za jejich píli, nadšení a týmovou spolupráci, dále našim rodinám a partnerům.

Díky si zaslouží i páni fotografové, především Libor Foltýnek, který dokumentuje většinu mých akcí. Dále kameraman Jan Búda, na jehož videosestřih a DVD se moc těším.

Důležitou součástí byli i sponzoři, kteří přispěli letos především formou poskytnutí reklamy nebo dárků do soutěží, letos jsme získali velkou podporu a velmi si jejich důvěry vážím! Jejich seznam najdete v sekci Partneři. Doufám, že i oni si představení užili a byli se spoluprací spokojeni.

Hlavně děkuji VÁM všem, kteří jste nás v tom podpořili a vytvořili krásnou atmosféru na všech akcích festivalu.

Těším se na viděnou 10. - 14.10.2012 :)

Tereza Sheyla Klementová

PS: fotografie, videa atd. jsou na cestě - sledujte web www.festivaltance.com a průběžně další festivalové poznatky na sheylaorient.blogspot.com

Uspořádejte festival 1

2011-09-28T06:26:00.000-07:00

Každá tanečnice si už jednou řekla "co kdybych taky uspořádala festival?", ne všem se to podaří. Na druhou stranu, dělat všechno, nemusí být vždy přínosem...

Důvody, které vedou k takové myšlence jsou různé, nejčastější...

1) myslíte si, že vás to proslaví a zbohatnete z toho - neproslaví, pokud nemáte nejdřív důvěru komunity, nikdo na váš festival zkrátka nepřijde a zbohatnout se festivalem nedá (nejenom moje zkušenost), proč si vysvětlíme níže

2) chcete posílit komunitu a nabídnou něco, co tu není - správný důvod, ale je nutné se zamyslet, jestli už těch akcí není tolik, že jen způsobíte to, že se budete s dalším festival tzv. dělit o publikum, zde je rozhodující, jakým směrem se festival ubere a jestli nabídnete opravdu něco, co tu ještě není

Začínáte svojí vizí, rozpočtem, řeknete si "to by šlo". Jenže časem se začne nabalovat tolik věcí kolem, že cesta zpět už není a cesta kupředu je jako cesta do neznáma, kterou v této chvíli musíte prostě absolvovat, neboť jste v rozjetém vlaku. Osobně můžu říct, že kdybych věděla předem, co vše to obnáší, dost bych přemýšlela nad tím, jestli do toho jít nebo ne.

Malý průlet jak to vypadá třeba s Tales of Sahara...

Přípravy začaly v únoru 2011 - žádání o dotace, záštity, finance, barter partnerství - papírování, běhání a vybírání hostů. Postupem se začíná řešit program, místa konání, harmonogram propagace. Návrh letáčků, tisk letáčků, vyzvednutí letáčků, zavezení letáčků do agentury, která je strčí do MHD a všude možně. Návrh billboardu 1:10, sestříhání promo videa. Komunikace s hosty, program, formuláře pro osvětlovače, zvukaře, technický scénář... máte už zařízeného zvukaře? Lidé se začínají přihlašovat na semináře, open stage, soutěže, bazar, začínají si kupovat lístky. Přihlášených je asi 150 na semináře, na open stage 50, sedadel v divadle je 300. Neumím se rozčtvrtit, takže hledání dobrovolníků na místa konání - děkuji! Vymýšlení kulis, rekvizit, zkoušky s herci, vymýšlení scének a podkladů pro scénky, stříhání hudby, překládání básní, knihovna, google... vyzvedávání dárků pro soutěžící a vystupující, zařizování rautu, tisk nezbytností, zkoušky se skupinou, tvorba kostýmů, zajít ke švadleně, zajistit natáčení, oslovit redakce, rozeslat PR články, rozhovor v rádiu, objednat květiny... 2 týdny do festivalu a pořád není hotovo, není to zdaleka vše na seznamu "to do list" :)

Nakonec tomu věnujete 8 měsíců pro 5ti denní festival, osobně mi pomáhá (v zásadních organizačních věcech) Tereza Dvořáková (Orient Vision o.s.), bez které by festival takový nebyl (sama bych to nezvládla takto) a pak samozřejmě po troškách od každého něco další lidé jako herci, koordinátoři, dobrovolníci, rodina atd. (všechny budu jmenovat po festivalu v děkovném dopise :)) všichni si zaslouží poděkování i jen za nabídnout pomoc, v těchto projektech je každá maličkost důležitá!

Nesmíme zapomenout, že vše něco stojí a zde si hrajete s min. 100 000,- rozpočtem, který můžete obrátit jak v zisk tak i ztrátu, takže noční můry a stres z nevyprodaného divadla vás straší ve dne v noci. Osobně jsem na festivalu a show ještě nikdy nic nevydělala a už vůbec ne v porovnání s tím, kolik času tomu věnuji, ale já jsem se od začátku držela důvodu č.2, nikdy ne toho prvního.

A proč to tedy dělám?

Jste v zákulisí, začíná se za 5 minut, jste nervózní a jdete na pohádkové pódium, odtančíte show se spoustou profesionálních tanečnic a tanečníků a divadlo tleská a křičí nadšením a další měsíc dostáváte milé dopisy od zúčastněných, kteří se těší na festival za rok, je to prostě tak nádherný pocit, že ho penězy, slávou a dalšími pomíjivými věcmi nelze nahradit! Je to úžasná příležitost se plně realizovat, dáváte do toho kus své duše a lásky k tanci, předáváte dál své zkušenosti...

Závěr...
Pro pořádání festivalu potřebujete pevné nervy, někoho, kdo bude vaší pravou rukou, štěstí osudu a hlavně tanec milovat a těšit se, že tolika lidem přinášíte úžasné zážitky :)

Německá cesta tance 1

2011-09-26T10:49:00.000-07:00

Tanec v Německu měl svůj vývoj. Velký boom zažil s přívalem emigrantů z Turecka a proto máme šanci vidět dost často turecký styl a německým (ne)vkusem. Kdo byl někdy v Německu na festivalech, ví co myslím :)

Jsou samozřejmě výjimky a já bych teď ráda jmenovala Nabilu Sabhu, která má pro můj taneční vývoj zásadní vliv (nejen ona, ale o tom později). Pokud máte možnost vidět její vystoupení a víte, že se jedná o paní ve středním věku, je naprosto úžasné s jakou energií a stylem dokáže zatančit. Má svůj styl, nikam se neškatulkuje a člověk ji vždy rád vidí. Již několik mnoho let pořádá festivaly a akce v Berlíně a jedná se o jedny z největších. Osobně mám její tanec velmi ráda a jestli takto budu v jejích letech tančit - hurá!!!

Od roku 2007 jsem se na její akce vydávala, nejdřív na openstage, kde si mě všimla, následně jsme spolu komunikovaly pravidelně emailem, následně jsem pomáhala prodávat její magazín Belly Divas. Vždy když jsme se viděly, říkala mi, jak jsem se zlepšila a jak mi to sluší, což mě vždy pošouplo o kousek dál, abych ji příště nezklamala :) a jelikož naše spolupráce byla hlubšího rázu, pozvala mě na festival Young Bellystars - představující mladé nadějné tanečnice, kde jsem vystupovala a učila seminář se 30 studentkami. Psal se rok 2009 a pro mě to byla úžasná příležitost a obrovská podpora v tanečním růstu. Nabila mě a ostatní tanečnice, se kterými takto spolupracuje vždy vřele a domácky přivítá, což člověk ocení po návštěvě festivalů tipu "buď ráda, že jsi tu", velmi ocení!

Nabila mě takto podporuje a inspiruje od začátku a letos budu vystupovat a učit na jejím festivalu - Bazar Oriental, který je v Německu jedním z nejkvalitnějších a letos se tam sejde pěkná parta - Shereen, Mercedes... a já se skupinou, která taky vystupuje :)

Moc se těším a snad se mi podaří Nabilu přivézt do ČR a zdejší tanečnice ocení její kvality!

Sheyla