Soutěže a folklór – jak na to?

Běžně slýcháváte, že máte dělat folklór autenticky, správně, ale jak to vlastně je? Když pak dostanete zpětnou vazbu od poroty na soutěži, která vám vyvrátí to, co jste si doteď mysleli. Zde často platí to, že čím víc si myslíte, že už to víte, tím víc začnete narážet na překážky. Stát se může několik chyb, ale za tu největší považuju to, že od folklóru některé tanečnice/porotkyně dokážou takto tanečnice/soutěžící pěkně, a někdy i nenávratně, odradit. Na jednu stranu jim řekneme – dělej folklór, je to bezva a o půl roku později dostanou na soutěži přes prsty, že tak se to teda dělat nemá. Jak z toho ven? Následuje moje úvaha a pár typických chyb, které se dějí na obou stranách, u soutěžících i v porotě. 


1. Dvakrát jsem byla na semináři Ghawazee (doplňte jakýkoliv folklór), takže vím, jak se to tančí

Nevíte. Jednoduchý fakt, folklór není na naučení z pár seminářů – to zaprvé a za druhé, jak často zmiňuji, jde o archeologickou práci – tanec je špatně zaznamenán a neustále se objevují nové poznatky, proto se sama vzdělávám, proto pořád pořádám semináře a přednášky na toto téma. Tanečnice leckdy nejsou naučené se průběžně vzdělávat na tato témata, což je kámen úrazu. To, co se učilo jako Saidi před 10 lety, není už dnes úplně pravda. Člověk nemusí každý den vysedávat u Youtube, je mnoho příležitostí a seminářů na dosah ruky i peněženky.



2. Saidi musí mít Saidi rytmus, aby to bylo správně

Nemusí. Tohle je ten případ, že to, co se učilo dříve, se už dalšími „archeologickými“ vykopávkami vyvrátilo a změnilo. Said je oblast jižního Egypta, Saidi je přídavné jméno a název jednoho z mnoha tradičních egyptských rytmů (D T DD T), neznamená to však, že veškerá hudba z tohoto regionu musí mít v sobě Saidi rytmus, protože se zde, tak jako v celém Egyptě, používají všechny základní egyptské rytmy. Důležitá je stylizace, aranžmá té hudby. Jak poznáte správnou hudbu? Učením se o hudbě, posloucháním, vzděláváním se, pak dokážete hudbu rozeznat celkem rychle. Podstatné jsou jak rytmy (egyptské), tak nástroje (darbuka, mizmar…), tak hlavně jazykový dialekt a způsob stylizace. Z opačné strany – když má nějaká písnička v sobě Saidi rytmus, neznamená to, že je ze Said oblasti a hned mohu tančit s holí, ale spíš jen to, že je prostě z Egypta. Hakim nemá písničky na tradiční Saidi tanec, je to především shaabi zpěvák, co má rád rytmus SaidiJ



3. Tanec s melayou je folklórní tanec z Alexandrie

Není. Ale pravda je, že se taky tak dlouho učil a i já sama jsem jej kdysi takto označovala. Tento styl je hodně matoucí a není se čemu divit. Mnoho tanečnic jej považovalo (včetně mě), za tanec alexandrijských dívek, typický pro Alexandrii a Mahmoud Reda vytvořil jen jevištní úpravu. Tím pádem se dalo říct, že je to folklór – ten se vyznačuje tím, že je typický pro konkrétní region, etnikum, tradici – je ohraničený a definovatelný právě těmito prvky. Jenže tak to právě nebylo a tyto informace o Melaya Leff nebyly úplně 100%. Mahmoud Reda chtěl prezentovat každý kraj, město v Egyptě nějakým tancem. Jevištní choreografie vytvářel z folklóru (stal se z toho tedy charakterový tanec, jako je u nás třeba Ondráš), ze zvyků (které už nemusely být specifické krajem, etnikem, ale všeobecné) a pak z vlastní inspirace obyvateli určité třídy (fellahi), a nebo v tomto případě oděvním prvkem – šálem/kabátem zvaným Melaya. Melaya se používala v té době běžně jako součást oděvu. Byla stejně typická pro ženy z Alexandrie, jako z Káhiry. Mahmoud Reda v Alexandrii nenašel žádný typický tanec nebo místní folklór, který by mohl použít a tak vytvořil jevištní choreografii na téma alexandrijských dívek. V té době se nosily klasické letní šaty, jako v té době u nás a ženy nosily melayu jako honosný šál/kabát. Alexandrie je centrem egyptských turistů a její hlavní třída je zároveň i nábřeží s mnoha kavárnami. Choreografie čerpá právě z tohoto obrazu – dívka jde po nábřeží Alexandrie, nadbíhá ji „rozlévač čaje“ a ona s ním laškuje. Takto ztvárnil Mahmoud Reda život v Alexandrii a z toho obrazu tanečnice přejímají tento styl dále. Nicméně, melaya žádné specifické kroky, hudbu nemá, vše vytvořil Reda. Jak to tedy tančit?

• Inspirace Redou – použiju jeho hudbu, jeho kombinace a tedy je to „Tanec s melayou v Redovském stylu“. V pořádku.
• Baladi s melayou – jak jsem psala výše, melaya se nosila ve všech městech a proto můžete svým tancem ztvárnit třeba ženu v Káhiře, která jde na návštěvu ke kamarádce a co vejde do dveří a zazní hudba, začíná tančit a melayu si nechá, občas s ní zatočí, dá si ji kolem boků apod. Zde se můžete inspirovat třeba Fifi Abdo, filmy ze Zlaté éry, kde se tento motiv objevuje apod.
• Vaše fantazie tance s melayou – Když se inspiroval Reda, můžete i vy. V dnešní době asi není už čím, melaya se moc nenosí a oděv už nejsou letní šaty. Takže se doporučuju držet předchozích dvou verzí. S vlastní verzí tance s melayou narazíte v soutěži ve folklórní kategorii, kam melaya tak či tak spadá (nejde všechny kategorie rozčlenit perfektně bohužel), protože pokud tam bude někdo jiný mít Redovskou verzi, nebo baladi (které ale taky není folklór) s melayou, pravděpodobně bude mít více bodů.

Zde ale narazíte pro změnu s tím, že porota nebude znát Redovu techniku a váš tanec nedocení, že budete tančit baladi s Melayou, ale porotce nebude vědět, že i takto se dá tančit (ne každý porotce se věnuje folklóru, Redovi apod.) nebo že naopak nebude uznávat nic než Redovu verzi tance s Melayou (např. egyptští tanečníci).
Důležité je, jak pojmete samotné prvky s melayou – nikdy nesmí být tanec vulgární (pozor na kostýmy), melaya by měla být respektovaná „rekvizita“, ne s ní házet a točit jako by to byl hadr. Doporučuju přečíst článek Faridy Fahmy, ať lépe pochopíte proč.



4. Učila jsem se u členů skupiny Mahmouda Redy i u Firqa Kawmiya (Narodni Egyptske Folklorni Skupiny), můžu kombinovat to, co jsem se naučila.

Ne úplně. Tyto skupiny se nemají příliš rády, z mnoha důvodů, o kterých by se dal napsat další blog. Já osobně jsem se takto učila a nepovažovala jsem za divné, když jsem použila techniku naučenou u Firqa Kawmiya, Redovu hudbu a udělala vlastní vystoupení. Egypťan by z toho moc nadšený nebyl, protože kombinuji práci dvou odlišných skupin v jedno. Na druhou stranu, mezi tanečnicemi to málokdo pozná a řeší a naše laické publikum to už vůbec nepozná, ale je to to, co chceme? (Pokud byste chtěli prakticky umět odlišit A a B, dělám na to dvě víkendovky v únoru a březnu). Zde je opět otázka – co chceme vystoupením říct, jak ho dokážeme uvést a popsat? Víme, čí hudbu, kroky atd. používáme?




Rady pro soutěžící

1. Soutěžte, v čem chcete a co vás baví J
2. Ujasněte si, co chcete vystoupením říct, jaký je příběh, jak ho umíte popsat a „obhájit“
3. Nebojte se říct o radu zkušenějších – chceme pomoci, ne masírovat vlastní ego
4. Tvořte, vzdělávejte se, sdílejte
5. Buďte zodpovědní – pracujete s kulturou jiné země

Rady pro porotce

1. Dejte hodnotnou zpětnou vazbu
2. Mějte otevřenou mysl
3. Podporujte tanečnice v tom, co je baví a podpořte je ve vzdělávání
4. Dělejte osvětu a samy se vzdělávejte
5. Pokud nemáte kladný vztah k soutěžím nebo neznáte to, co se hodnotí, neporotcujte
6. Mějte přehled o tom, co organizátor povolil v pravidlech soutěže – dle toho se především řídíte
7. Buďte zodpovědní – pracujete s kulturou jiné země

Organizátoři soutěže

1. Mějte jasná pravidla, buďte nápomocní soutěžícím s vysvětlením
2. Dejte si práci s vysvětlením pravidel a celkově cílů soutěže porotě

Závěr
Pokud teď máte víc otázek než předtím, zvykněte si, je to prostě tak J nic není jednoduše zaškatulkovatelné. Doufám, že vám to ale naopak vneslo trochu víc detailní pohled na věc, možná se vám některé věci vyjasnili, ale cílem je, vás motivovat – zamýšlet se víc nad tím, co děláme a ne naopak, já folkór velmi ráda uvidím jak na soutěži, tak na vystoupení.

Profesionalita v orientálním tanci – Soutěže

Dlouho a dlouze jsem přemýšlela nad několika tématy v orientální taneční sféře, o kterých bych ráda napsala osobní úvahu. Myšlenky se mě zmocňovaly ve dne v noci, ale potřebovaly chvíli, aby dozrály. Často se zamýšlím nad profesionalitou v orientálním tanci, tentokrát to vezmu z pohledu soutěží. Často si připadám jako Don Quijote, kdy propadám idealistickým představám, že přece všichni – bez rozdílu slávy, osobnostních předpokladů nebo zkušeností by měli být profesionální. Sepsala jsem tedy naprosto osobní "úvahu" o tom, co podle mě na soutěžích není v pořádku, a co by mělo být naopak samozřejmostí.

Je porota v hodnocení objektivní? – Není, ale...
Orientální tanec nemá jednotný systém hodnocení, nejdou přesně ohodnotit prvky, kroky a pohyby, protože se těžko dá některý pohyb označit za “nejlépe provedený, středně dobře provedený nebo špatně provedený”, představa, že jednou budeme sedět v porotě s úhloměrem v ruce a budeme měřit správný úhel takové orientální arabesky mě děsí :) V soutěži se porovnávají tanečnice mezi sebou, takže záleží na tom, jaký výběr je v dané kategorii a jaké jsou mezi nimi rozdíly. Poté však nastává problém u nezkušené poroty, tím myslím i profesionální tanečnice  a tanečníky na světové úrovni, kteří neumí bodově hodnotit. Zažila jsem to, že porotce v kategorii dával body v rozmezí 8-9 (z celkových 10), pokud by tak konali všichni z poroty, většina tanečnic v kategorii bude mít téměř stejný počet bodů. Kdo rozhodne o tom, jak se umístí? I jeden bod dokáže tanečnici posunout z místa prvního na třetí. Pro mě samotnou jsou vyvážené kategorie problemém ke správnému hodnocení, ale je potřeba dávat bodové rozestupy, aby se usnadnila organizace soutěže (organizátor nemusí udělovat 3 druhá místa například). Další důvod, proč soutěže nejsou objektivní je ten, že porotce má jisté náklonosti. Buď upřednostňuje určitý styl orientálního tance a zapomene na to, být aspoň trochu objektivní nebo u mužské poroty se stává, že propadnou náklonosti trochu jiné. Každý porotce by měl zapomenout na své preference stylů nebo vzhledu a hodnotit co nejvíce objektivně.

Má každý porotce stejný hlas? – Ne, ale...
Jsou soutěže, kde je předseda poroty a ten někdy má dvojitý hlas v porotě, nebo třeba rozhoduje při “remízách” o umístění. Což je v pořádku a organizátor to předem ujasní v podmínkách a pravidlech soutěže. Nicméně se stává, že takovýto předseda poroty ignoruje bodové hodnocení ostatních porotců a u organizátora se snaží prosadit pouze své umístění. Tohle považuju za nepěkný projev disrespektu a neúcty vůči kolegům v porotě, vůči organizátorovi, který se snaží mít fér soutěž a vůči tanečnicím v soutěži.

Měla by se porota usmívat, tleskat a podobně podporovat soutěžící? – Ne, ale...
Porotce by měl být na první pohled nestranný. Představte si, že čekáte na svůj vstup a vidíte, že na tanečnici před Vámi se porota umsívá a tleská jí a u Vašeho vstupu to tak nebude. Řeknete si, že je něco špatně, možná vás to znervózní. Porotce by neměl dávat příliš najevo své osobní sympatie, neboť to může ovlivňovat soutěžící (můžete si myslet i to, že někdo někomu “nadržuje”), porotu už to tolik neovlivní mezi sebou. Občas zatleskat je podle mě v pořádku a mít příjemný výraz by měla být samozřejmost. Je to těžké u celodenních soutěží, kdy už porota dostává křeče do obličejových svalů a někdy se nedá na všechny taneční vstupy usmívat (třeba na saidi tančené na dabke hudbu, kdy vám je líto, jak si to tanečnice pokazila nesprávným výběrem hudby). Otrávené výrazy z řad poroty sem určitě nepatří a určitě ne do amatérských kategorií, kde soutěžící často i poprvé tančí před vice lidmi a rovnou před profesionálnimi tanečnicemi, které jsou jejich vzory. Každý máme špatné dny, ale porota by neměla nikdy využívat toho, že je na “druhé straně”.

Musí se porota dívat na celý vstup? – Ne, ale...
Někdy totiž musíme psát poznámky pro feedback, poslat výsledky organizátorovi apod. Nemělo by se stát to, že porotce se baví s někým za ním, nebo že na telefonu píše zprávu. Soutěžící by se neměli obávat, že je poškodí, když bude porotce 15 vteřin psát poznámky a zrovna neuvidí nějaký krásný prvek. Věřte, že stačí krátká chvíle na to, aby si porotce udělal přehled o schopnostech soutěžící, ale je to spíše  kvůli respektu. Pochopím, když v čajovně si někdo z návštěvníků radši čte na mobilu emaily, ale porota by to dělat neměla – ne v tanečním vstupu nebo při vyhlašování.

Je porota povinna dávat feedback? –Ne, ale...
Jsou soutěže, kde se feedback nijak organizátorem nevyžaduje a tak je to čistě na soutěžících, jestli se půjdou zeptat samy nebo ne. Tam, kde se feedback vyžaduje je samozřejmě třeba, aby tanečnice byla schopna jej dát. Pokud je to dlouhá soutěž, ne u všeho se dají zapsat poznámky a já osobně navrhnu, aby tanečnice poslala ještě video, ať jí můžu dát detailnější feedback. Umět podat feedback je taky umění, ne vždy to umím perfektně vyjádřit, ale snažím se a snažit by se měl každý porotce. Velmi to ovlivňuje křehké duše tanečnic, které třeba zrovna neví, jak se realizovat, jsou pokročilé a nadané a prostě zkouší, co jim dá soutěž a zaslouží si kvalitní feedback, kde se dozví, na čem pracovat, co jim jde a ve většině případech je to i o povzbuzení v tanci. Nejedna nadaná tanečnice v této fázi s tancem skončila a nedivím se, je to těžké období. Na druhou stranu, nikoho vodit za ruku nikdo nemůže a je to o síle osobnosti i dostatečné sebekritiky, jestli tanečnice negativní věci překoná nebo ne, uvědomí si svoje kvality i nedostatky a bude se dale rozvíjet.

Říkáte si teď, proč vlastně soutěžit? – Dám Vám pár důvodů…

• "otrkáte se"
• budete mít novou zkušenost
• inspirujete se vzájemně
• získáte i nové taneční přátele
• já jako organizátorka festivalu využívám soutěže k hledání talentů, a nejenom já
• posunete se v tanci dále
• strávíte čas v komunitě a je třeba se do akcí taneční komunity zapojovat a dát o sobě vědět
• je to forma reklamy, prezentace, seberealizace
• a další...

Na závěr mám ale doporučení abyste byly co nejvíce nad věcí a nebrali soutěže příliš vážně :) Někdy je mnohem důležitější si to hlavně užít a udělat radost tancem obecenstvu, nehledě na výhru. Protože to, že si to vystoupení někdo zapamatuje nebo k němu “promluví” váš příběh, který při každém tanci formujete je mnohem cennější.

Okénko pro tanečnice o sběračích informací - tentokrát FB

OZNÁMENÍ
V reakci na novou politiku FB vás informuji, že pokud tyhle prohlášení sdílíte, tak jste podlehli zbytečné davové psychóze a bohužel vám k ničemu - opravdu k ničemu, nejsou. Mám ale pár tipů, které vám zaručeně pomohou (pokud ale chcete)!

1) Pro registraci na FB mějte jinou emailovou adresu, kterou nepoužíváte nikde jinde
Na to je pravděpodobně pozdě, ale pokud jste tak udělali, ubráníte se aspoň sbírání vašich kontaktů. Díky nim vám totiž FB nabízí pravděpodobné přátele, zobrazí spolužáka ze základní (možná dokonce i obecné) školy, které byste měli mít v přátelích apod.

2) Promazávejte Cookies
Ne máslem, ani Herou, ale je to takový malinký řekněme třeba virtuální hovnivál, který sedí ve vašem prohlížeči a leze s vámi všude po internetu, na co jen kliknete a všude něco sbírá a trousí a informace se napojují, jedna na druhou a předává je mezi všemi službami, které využíváte. Proto si váš prohlížeč automaticky pamatuje heslo k přihlášení, zboží v košíku, když nakupujete na eshopu a spoustu toho, co takto okatě není vidět.

Je to ale boj s větrnými mlýny a neznám nikoho, kdo by to dělal častěji, než jednou za rok a to nestačí.

Co je Cookie? - podrobnější popis, jen pro silné nátury, možná byste už nikdy nechtěli na internet

3) Zahoďte Smartphone
V dnešní době kompjútrůůů... je ale i Smarthpone příjemný podporovatel chorobného sbírání dat a díky GPS poskytuje velice jednoduše vaši geografickou polohu. Vím, že jej asi nezahodíte po dnešku, ale můžete udělat skvělou věc, která nic nestojí! Vypnout lokaci/GPS, jakkoliv se to ve vašem přístroji jmenuje. Proč? FB (a ostatní profesionální sběrači) tak získávají informace o tom, kde jste, kam chodíte, jak často tam chodíte a protože jste pořád na internetu, tak i to, co tam děláte a s kým. Může a má to důsledky, možná ne v našem malém kraji, ale v USA se dočtete o mnoho kriminálních případech založených na tom, že např. únosce věděl, do které školky chodí vaše dítě, kdy, s kým. Pak si náš potenciální kriminálník otevře Google Earth a je to.

4) Vy využíváte FB, vy si musíte podmínky hlídat
Ať už chcete nebo ne, vy jste ti, kteří FB používají jako fajn službu k prokrastinaci a tím, že ji používáte souhlasíte s jejich pdomínkami. Umístěním jakéhokoliv oznámení ničeho nedocílíte, právně to nemá žádnou hodnotu a proto tohle celé píšu - klidně si to po zdi pište, ale nespoléhejte na to, že když tam tento výmysl napíšete, že můžete dát na FB cokoliv a nikdo to nezneužije. Od 1.1.2015 se mění podmínky, nijak zásadně, bude to jen mnohem víc děsivé, co o nás vědí. Jsme to ale my, kteří jim to poskytujeme. Pokud s tím nesouhlasíte, nepřihlaste se od 1.1.2015 na FB a je vyřešeno. Je to totiž jediné, co bude fungovat a jelikož vím, že to nikdo z vás neudělá, tak zde jen pár poznatků, které chci sdílet a možná poradit:

- cokoliv, co dáte na internet je lehce zneužitelné
- netýká se to jen FB, ale i Google, Linkedin atd.
- nepanikařte s každou zpávou, oznámením a čímkoliv dalším - přečtěte si podmínky - ať víte, s čím jste už dávno souhlasili při registraci na FB
- hledejte informace a pravost informací, to, že je něco na internetu neznamená, že je to pravda

Vzdělávejte vaše okolí o této problematice, neboť jsou to ti, kteří vás tagují např. na svých osobních fotkách s lokací a vytváří tak další z mnoha vláken, díky kterým FB získá o vás další a další informace a FB vás uvidí nějak takto:

A jelikož se blíží Vánoce - netagujte ostatní na Vánočních stromcích a PFkách, neboť je to další cesta, která způsobí jen škodu, nikdy ne užitek.

 

Doporučená četba:
http://www.lupa.cz/clanky/facebook-meni-pravidla-chcete-vedet-co-se-skutecne-zmeni/
http://www.hoax.cz/hoax/facebook---copyright-na-profil/goo (schválně se mrkněte na všechny, ať vte, čemu jste už naletěli)
http://www.businessweek.com/articles/2014-08-21/facebook-google-go-beyond-cookies-to-reap-data-for-advertisers

Proč dělám chyby a proč byste je měli dělat taky

Právě se přiznávám k něčemu co je pro někoho neakceptovatelné - ale pro druhé životní filozofie. Dělám chyby. A jsem sakra ráda! :) Lekci perfekcionismu a puntičkářství si nechte, to není nic pro mě. Dřív nebo později se musíte přijmout takoví, jací jste a pokud chybu uděláte - netrestat se za ni, ale poučit se z ní. Bohužel budou tací, kteří vám to rádi připomenou. Proč? Protože oni nikdy neriskovali vše co měli. Já ano a častokrát. Příspěvek nepíšu proto, abych získala Nobelovu cenu za mír, ale abych vám řekla, že dokud budete ve své komfortní zóně, dokud nebudete riskovat, dokud neposunete vlastní hranice aniž byste věděli co je za nimi - nic nezískáte! To je prostě fakt.

Mnoho tanečnic má strach něco zkusit, jít za snem, vzdává svoji kariéru pro nic za nic a mám pocit, že brzy zůstane jen naše "stará garda" a nová generace postupně tanec opustí. Mohla bych si tahle slova nechat pro sebe a být ráda, že mě a mým kolegyním neroste konkurence. Ale to bych nedělala projekty, které dělám, které tvoří taneční scénu a jsou perspektivní do budoucna - pro koho, když tu nikdo nezůstane? Talentů máme mnoho, klidně pár vyjmenuju nahlas... Eva Provazníková, Jana Bagarová, Shanelah, Astiza, Libuše Rumpelová, David Katolický, Faiza, Sheerah, Michaela Kamarádová, Shenai, Lenka Pokorná, Malak, Alžbětka... mohla bych pokračovat dál a dál a určitě i vás napadají další jména - všichni z nich na to MAJÍ!

Ve svých 18ti letech jsem založila taneční skupinu. Nejdříve amatérskou, která se vypracovala na profesionální level a troufám si říct, stala se legendou na české taneční scéně. Tehdy jsem neuměla napočítat ani doby - zcela vážně, natož pracovat s prostorem nebo výrazem v tanci. VŠE jsem se učila za běhu, dělala chyby, napravovala je, vzdělávala se, hledala, radila se se zkušenějšími. Celé to byl proces - o kterém to je! Skupina Al Fayyum Dancers není pro mě o trofejích ani o pár přípravách na TOS, ale o celém procesu, kterým si prošla. Kterému jsem doslova a do písmene věnovala 7 let svého života - zcela dobrovolně, s láskou a nikdy bych neměnila ač to leckdy byla velká zátěž pro všechny.

Prvnímu ročníku festivalu TOS přecházely jen jednodenní akce s národním obsazením, což ve srovnání s náročností festivalu nyní - bylo tahání kačera na provázku po dvoře :) Měla jsem zaměstnání a nevěděla jsem, do čeho se řítím. Akce rostla sama, náměty přicházely ze všech stran a absolutně jsem neměla podle čeho odhadnou do čeho jdu, nebylo s čím srovnávat. Měsíc před akcí jsem spala max. 4 hodiny denně, o půlnoci chodila do divadla po skončení představení na ukázku světel, odpovídala na přihlášky, platby... Obědové pauzy obětovala administraci... Bylo to vzrušující, adrenalin se stal mou drogou a dodnes je. Tento první ročník jsem riskovala vše - peníze, zdraví, práci...ale to nadšení, úsměvy diváků, nadšené komentáře na seminářích stály za to bez jakýchkoliv pochyb! A stálo za tím tolik chyb, tolik, které každým rokem vylepšuju, které stále jsou skvělou školou života a dělají mě lepší :)

Toto je pár ukázek toho, co by vlastně vůbec nebylo, kdybych neriskovala, kdybych nebyla ochotná dělat chyby, nejednou padnout na zem, "bojovat" s lidmi, kteří by samozřejmě vše udělali líp nebo to nejdřív nastudovali a dávají vám to rádi najevo při každé možné příležitosti. Je to asi tak, jako číst o technice plavání. Měsíc to studujete v knížce, abyste byli připraveni - že, a když vás hodí do vody a máte ukázat, co jste se v knížce naučili - nevíte co dělat. Najednou je kolem vás obrovský bazén plný vody, který musíte přeplavat a sotva se držíte okraje. Pak jsou dvě možnosti, buď se budete snažit bazén přeplavat - a ono se to hned nepovede, jednou uplavete metr, příště jen půlku, ale nevzdáte to a jednou to dáte. Druhá možnost je říct, jak ta knížka byla vlastně na nic, jak vás do bazénu špatně hodili, jak ta voda byla vlastně studená, hluboká nebo jakkoliv špatná na to, abyste se sebrali a plavali dál. Pokud se dostanete do takové fáze přemýšlení, každá sebemenší chyba je fatální a neumíte se s ní vypořádat, ani si ji nepřiznáte a když už, tak všem ostatním.

Pokud máte sny a ptáte se, kdy je nejlepší začít je realizovat, odpověď je jedna jediná - teď. Proč? Protože zítra taky bude zase a jen "teď" a to "teď" vůbec není nekonečné.


Máte pocit, že ale nejste dokonale připraveni? Zklamu vás. Fakt nejste a ani nikdy nebudete :)
Máte pocit, že už všichni všechno vymysleli? S jistotou mohu říct, že pokud vás něco napadne geniálního, to stejné napadlo někoho jiného možná i ve stejný čas. Smiřte se s tím. Kdo bude rychlejší? Ten co zaleze na měsíc do knížek, nebo ten co zvedne zadek a skočí do bazénu?
Máte pocit, že se to nemůže podařit? Ale může, a jaký je to pocit, když sami sebe překonáte! Krásný! Ale možná ho nikdy nezažijete, pokud budete čekat, že se to stane samo bez vašeho přičinění.
Máte pocit, že tamta je lepší, tak proč byste se snažili dál? Vždy bude někdo "lepší", s tím se taky musíte smířit. Pokud je důvod jít za snem jen to, že chcete všechny "porazit", tak nejspíš přehodnoťte sny. Jinak buďte sami sebou, nesnažte se jít v jejích stopách, nesnažte se ji kopírovat, protože je prostě lepší. Znám tolik kopií všech, že se těším, až zase přijde originál, který se nebude bát být sám sebou. Jedině tak vás lidé rozeznají mezi všemi kopiemi.
Neuspěla jsem na pár soutěžích, to už nemá cenu dál zkoušet... Všechny jsme museli několikrát neuspět, každý podnikatel ví, že je potřeba aspoň jednou zbankrotovat, abyste něco věděli o podnikání. Pokud jste několikrát neuspěli, tak je dobré si uvědomit, zda mám co nabídnout, pokud ano, tak je potřeba vydržet a zkoušet věci jinak, protože už i strýček Albert věděl, že pokud stejnou věc děláte stejně - jiný výsledek jednoduše nepřijde ;)
Ostatní to tak neprožívají, jako já, proč? Protože ať už je to kamarádka, tanečnice ze skupiny, studentka nebo kdokoliv, má své priority a jednoduše se neshodujís vašimi i když pracujete na tom samém. Nebuďte smutní z toho, že vás dotyčná osoba nedocení nebo nepovzbudí. Ta stejná věc nemusí mít váhu pro všechny stejnou.


"Never explain - your friends do not need it and your enemies will not believe you anyway."
"Nikdy nevysvětluj - tvoji přátele to nepotřebují a tvoji nepřátele ti stejně neuvěří."


Je to trnitá cesta ať už něco organizujete, zakládáte, nebo se hlásíte na nějaké turné... Určitě přijde neúspěch, určitě uděláte špatná rozhodnutí, určitě bude někdo, kdo vám bude házet klacky pod nohy, určitě přijdete aspoň o jednu kamarádku či kamaráda, určitě vás bude někdo pomlouvat... Tohle se týká čehokoliv, nejen taneční kariéry, ale byla bych nerada, kdyby tyto věci stály v cestě vašeho snu. Jsou to věci, které jsem zažila, kvůli kterým sama přehodnocovala svoje projekty, kvůli kterým jsem pochybovala sama o sobě. Najdou se totiž lidé, kteří vás začnou hodnotit podle chyb, které uděláte a to jsou ti, kterým můžete vysvětlovat od rána do večera - ano, taky jsem to dělávala z potřeby se bránit, ale ve výsledku je neovlivníte. Věřím proto, že máte v okolív víc lidí, kteří ve vás věří, berou vás jací jste a podporují vás a oni si zaslouží vás vidět šťastné :)

Doporučení z mých zkušeností - dělejte věci poctivě, dělejte je, jak nejlíp v ten moment můžete (i když to nejde lépe, než ostatní očekávají, bohužel, vy byste měli vědět, že děláte co můžete!), netrestejte se za chyby, ale poučte se z nich, přiznejte si, že jste lidé a ne vždy musí být vaše nálada "sluníčková", každý má právo se někdy naštvat :) Věřte na 100% tomu, co děláte, nepochybujte! Mějte nadhled a rozlišujte vážnost problémů, ne vše je tak, jak může vypadat a vše lze většinou vyřešit jednoduše. Mějte svoji hrdost a respektujte ostatní - ale i SEBE.

Konečně se dostávám k tomu, proč tenhle příspěvěk píšu:

DĚKUJI...

...všem, kteří o mě vždy pochybovali, kteří mi dávali tvrdé lekce, kteří mi řekli "to nedokážeš", "to neumíš", protože to byl vždycky "drive", abych posunula svoje hranice a vyšla z mé vlastní komfortní zóny co nejdál, do neznáma, s riskováním všeho - jen proto, že jsem v něco věřila :)

DĚKUJI...

...všem, kteří o mě přes všechnu moji lehkovážnost nepochybovali, nenechali mě ve štychu, kteří ví, kdo jsem a neposuzují mě jen podle mých chyb a nedostatků, protože ruku na srdce, všcihni je máme ;) Díky za obrovkou podporu, kterou mi spousta z vás, kdo to čtete dávate už mnoho let, díky, že jste snílkové jako já, že se nevzdáváte a jste tu pro mě.

Never explain - your friends do not need it and your enemies will not believe you anyway.

Elbert Hubbard

Read more at http://www.brainyquote.com/quotes/quotes/e/elberthubb108523.html#yhQkyGHs8d07fdT8.99

Never explain - your friends do not need it and your enemies will not believe you anyway.

Elbert Hubbard

Read more at http://www.brainyquote.com/quotes/quotes/e/elberthubb108523.html#yhQkyGHs8d07fdT8.99

Jsem šťastná za vše, co jsem dokázala a ať už to zní jakkoliv narcisticky, je na čase být na sebe hrdá :) Stálo a stále stojí za to - mnohokrát padnout a zase se zvednout, pro ten pocit, že tolika lidem dáváte zážitky na celý život, že něco budujete a má to smysl, že něco po vás zůstane. Nebýt chyb a riskování, nic z toho by nebylo a ničeho ani za nic nelituji, fráze typu "kdyby, tak by" jsem dávno vymazala ze slovníku.

Díky všem, kteří mi už několik let nezištně pomáhají a mnoho z nich zarytých puntičkářů, kteří snáší moji občasnou lehkovážnost a "otravné" nadšení - skupině Al Fayyum Dancers (každé člence, která se tak podílela na jedné velké legendě), holkám z Orient Vision (Terce, Pavči, Markét), Lence Zychové, která byla součástí snad všech mých projektů a která mě svým optimismem vždy utvrzuje v tom, že to všechno smysl má. A mnoho dalším - vy víte :P

A vám - moji milí přeju, abyste si všimli, kde končí vaše komfortní zóna, rozběhli se jak nejlíp umíte a přeskočili ji, protože teprve tam ten svět začíná. Abyste pokorně poděkovali za každou chybu, která vás ve výsledku dělá lepšími, abyste se nebáli je dělat a nebáli se riskovat vše co máte...

Sheyla 

Never explain - your friends do not need it and your enemies will not believe you anyway.
Read more at http://www.brainyquote.com/quotes/quotes/e/elberthubb108523.html#yhQkyGHs8d07fdT8.99

Společné vystoupení na Lets Dance

"Ahoj Terko, připravuju galashow Lets dance a napadlo mě udělat společnou choreografii českých tanečnic a chtěla bych tě tam taky, co ty na to?" zavolá mi Katka Krejčová "Nooo jasně, ale co budeme tančit?" ozve se skeptik (rozuměj já) na druhé straně. Tak to všechno začalo a v té době jsem neměla tušení, jak to bude probíhat a co budeme tančit. Přidávaly se další tanečnice a "vlak" se rozjel. Informačními emaily jsme se dohodly, jaké styly bude kdo tančit, Káťa nachystala hudbu tak, abychom se všechny prostřídaly a začala pracovat na společných choreografiích.

Když jsem dostala rozpis, kde bylo napsáno, že si na jevišti sundám thóbu a začnu dělat baladi, měla jsem málem zástavu srdce, jak si přece můžu jen tak sundat saudskou thóbu, ze které se neleze zrovna elegantně a proměnit se v "baladi girl" a to vše na pódiu? Volám Káti, že to musíme změnit... Jenže to jsem se dozvěděla, že to bude scénka a vlastně to elegantní a navíc vtipné bude :)

To už se psal červen a my jsme dostávaly výuková videa a začínali trénovat (někteří den před prvním tréninkem v červenci :P). Společné tréninky jsme měli jen 2, oba o víkendu, takže celkem náročné pro nás to skloubit. K mému překvapení jsme na prvním byly skoro všechny, na druhém o něco míň, ale Káťa to s námi nevzdávala :) Nakonec jsme to zvládli, měli všechny rekvizity a kostýmy nachystané vyzkoušené a zbývalo 7 dní do festivalu.

Stojíme v zákulisí, už hraje naše hudba a kostýmy máme nachystané na bleskové převlékání. Vycházíme na pódium a brzy se ozývá potlesk, diváci jsou nadšení a i my to cítíme. S úsměvem odplouváme do zákulísí, kde se rychle zbavujeme kostýmů, házíme po sobě "sichrajsky" a když někdo kříčí "pomoc", běžíme mu na pomoc :) O asi 1 minutu později máme kostýmy jiné a jsme "ready" na další taneční styl, vcházíme opět s úsměvem a s ním i odcházíme a znovu se opakuje převlékací manévr. Tentokrát však s jedním rozdílem a to tím, že mi prasklo ramínko od podprsenky! Měla jsem tak 20 vteřin, takže převlékání nebylo možné... hlavně, že jsem si na tréninku říkala, že to určitě vydrží aspoň to vystoupení. Nevydrželo. I tak jsem to nějak odtančila a snad to ani nebylo znát (nebo bylo?)... 17 minut plynulo rychle a než jsme se nadály, klaněly jsme se před stojícím publikem, spocené, udýchané, ale nadšené!

Jen to všechno uteklo moc rychle! Já bych to zopakovala, co říkate?



PS: Díky Katce, že nás všechny dala dohromady, byla to pro mě příjemná změna a užila jsem si naše společné chvíle ;)

Pravda o Indii

Srpen 2007

Po dvouměsíční cestě po Egyptě se s týdenní pauzou v ČR vydávám do Indie, kam mě pozvala tamní "agentura". Komunikace probíhala po emailu, poslala jsem videa atd. a nakonec se tak stalo a šla jsem si rovnou pro vízum, což byl zážitek sám o sobě. Dobře jsem se připravila, všechny dokumenty, slušné oblečení i řeč. Podezíravý ale milý úředník mi dal poslední otázku "Co když do Indie přijedete a ta agentura nebude existovat?" Zrovna jsem takový dotaz nečekala, ale odpověděla jsem rychle "tak si udělám pěkný výlet a vrátím se domů". Vízum bylo na světě.

Kromě víza jsem za ten týden přestupu Egypt - ČR - Indie, stihla koupit cestopis, který jsem začala číst až v letadle, takže do poslední chvíle jsem nevěděla, co mě vlastně čeká. Přílet nad Dharavi slumem nebyl příjemný začátek, následná cesta noční Bombají a příjezd do Puny také ne, měla jsem strach, poprvé za celou cestu. Vydala jsem se v 19ti letech někam, kde nikoho neznám... Po cestě ale nastal rozbřesk, vodopády po monzunových deštích kolem dálnice byly víc než okouzlující, krajina byla nádherná. Příjezd do Puny, kde jsem žila, probíhal následovně: "Jen ať už nejsme tady, ne to není to město, kde budu bydlet, určitě ne..." Bylo. Pár dní jsem se bála vylézt ven :)) pár týdnů jsem si zvykala na "hindiglish", indickou angličtinu, která mě spíš připomínala ze začátku maďarštinu :) a pak jsem tam byla úplně jako doma :)

Začala jsem vystupovat na nádherných místech a nádherných akcích. Nejkrásnější byly svatby. Co mě fascinovalo bylo to, že ať už šlo o jakýkoliv typ akce, měly neskutečně pohádkovou a dokonalou výzdobu. Většinou se všichni chovali velmi příjemně a uctivě, byla jsem jak v sedmém nebi a prožívala nový sen. Zamilovala jsem se do všeho. Bohužel i do jídla a první pobyt pro mě znamenal 5 kg navíc. Po roce jsem chytila otravu z jídla a to jsem pro změnu měla o 10kg méně od přibrané váhy, z toho vyplývá, že jsem musela po půl roce přešívat kostýmy :)

Nepříjemnosti

Nicméně přibývalo i zážitků, díky kterým, mě tanec v Indii přestával bavit... Tančit pro zkorumpovaného politika (nebo něco podobného), který mi nabízel 7000 rupií za to, když si sundám sukni a následně nevybíravě sahal na kolegyni, kterou jsem pak hned popadla za ruku a následně jsme odjeli hned domů (facku jsem mu vrazit nestihla), opilého tatínka novomanžela, který mě vláčel po parku a málem vykloubil ruku (proto jsem pak odmítala tančit s hosty), útěk zadním východem po odtančeném vstupu pro opilé pány, které ode mě dělil 1 metr a ochranka, vystoupení v horečkách na slíbené krásné a důležité svatbě (nakonec vystoupení pro asi 15 pánů), drogy v pití na soukromé párty (byla jsem tam s přáteli - naštěstí), manažera, který si myslel, že po vystoupení bude pokračování na jeho pokoji, předání mého soukromého čísla pravděpodobně nejslavnějšímu zpěvákovi bhangry, se kterým jsem vystupovala v nádherném 7* hotelu a který mě zval na rande, což o to, ale byl zapleten do kriminálních záležitostí - prý obchod s bílým masem, no lepší společnost jsem si nemohla přát... Jet na vystoupení 8 hodin autem po "polňačkách", nucení tančit u někoho na pokoji, prý pro kamarády, vystoupení v hotelu, kde o měsíc později proběhl teroristický útok... Svět plný kontrastu, který jsem časem přestala dávat a už ani nechtěla, telenovelám prostě nefandím a byly tam i velké konflikty mezi tanečnicemi, a to už sranda nebyla... Odjela jsem jednou "provždy" v únoru 2009.

Už jen vzpomínky

Indie mi přinesla rozhodně více krásných zážitků než těch špatných, spousta show byla profesionálních a nádherných, bez problémů a navíc dnes je spousta věcí jinak a jelikož jsem tam byla jedna ze začínajících tanečnic, sama "agentura" se ještě učila a vylepšovala a vím, že dnes už je to jiné a že nově příchozí tanečnice po mě (Shereen, Káťa Krejčová, Monika Košárková, Mona, Sharka, Lucia, Irina atd.) takové zážitky už nemají, nebo alespoň ne v takové míře, ono na blba narazíte i v ČR a nemusíte kvůli tomu do Indie :)

Ráda na Indii vzpomínám a vzpomínám především na ty krásné zážitky. Nelituju toho, že jsem tam jela, sice ne v nejlepší době, ale naučil mě ten pobyt toho tolik, tzv. škola života v praxi, že v žádném případě nelituju a jsem vděčná za možnost jakou jsem tam měla, vzpomínám i na své známé a kamarády, které bych chtěla navštívit, občas si vzpomenu i na prodavače na rohu, nebo čerstvý džus a pečivo z German Bakery, na zelinářství, kde hrušky byly draží než papaya... Naučila jsem se o životě, náboženství, kulturách, meditaci, józe, zdravém životním stylu... spoustu věcí jsem zařadila do svého života i tady a to jen díky Indii.

Od doby, kdy jsem se vrátila do ČR jsem nějakou dobu nebyla s nikým moc v kontaktu, ale přátelství na dálku zůstalo, především se Somu, který je mozkem "agentury", pro mě ale i přítel, který mi tam hodně pomáhal. Vždy se mi ozve, když chce někoho zvát do Indie nebo když se mu ozvala tanečnice sama, a ptá se na doporučení, takže někdy vím i dřív já, že daná tanečnice pojede do Indie, než ona :) Jsem ráda, že ostatní tanečnice tam jezdí - Indie mi nepatří, patent na vystupování tam nemám a jsem ráda, že tam tanečnice nabírají zkušenosti a poznávají svět.

Chci ale ještě říct, že ne každý v Indii je solidní, takových agentur je spíš málo, proto buďte opatrné na to, kdo konkrétně vás zve a za jakých podmínek.

V červnu jsem byla na představení Spandan, indický soubor, který vystupoval v ČR. Tolik mě to nadchlo a vrátilo ty krásné vzpomínky, že jsem se rozhodla, že musím jet znovu... Naplánovala jsem to na loňské Vánoce, ale několik okolností mě přesvědčilo, že tam vlastně ani tak jet nechci. Za ty roky si už dokážu vážit času s rodinou, přítelem a to vše s ohledem na moje zdraví a snad i nervy :D Navíc mě znechutilo chování některých tanečnic, co tam působí, že se mi do takového prostředí nechtělo. Asi jsem hold už trochu moc pohodlná :)

Tanečnicím, které tam jsou nebo se chystají, doporučuji si Indii maximálně užít, pocestvat, ale mít se stále na pozoru, být na sebe opatrné a nebát se říct o určité podmínky.

Rozloučení

Mám pocit, že jsem v Indii zažila vše co jsem mohla, že jsem došla k době "expirace" a bylo načase tehdy odejít. Indie se pro mě stala vzpomínkou, "filmem", který jsem kdysi viděla a kdyby tam nejezdily mé kolegyně, věřila bych, že to byl jen jeden z bollywoodských filmů, který jsem někdy viděla a chtěla bych, aby to tak i zůstalo, aby můj indický příběh zůstal filmem, na který vzpomínám :)

Takže za mě je to tedy - sbohem Indie!

Nesnesitelná studentka :)

Nechystám se psát o nějaké mé studentce, která mi leze na nervy, naštěstí zatím takovou nemám :) Naopak, jsem to já sama před 8 lety...

Pamatuju si to dobře, stála jsem v první řadě s notýskem, všebarevným oblečením ozdobeným kamínky a penízky... Na každou hodinu jsem měla něco jiného nebo aspoň o jeden penízek navíc, neustále jsem měla dotazy a chtěla vědět víc a vše si také zapisovala a vím, že jsem tím ostatní otravovala, stala jsem se nesnesitelnou studentkou :)

Bylo nebylo...

Byly doby, kdy člověk vysedával na Googlu (tehdy Seznam, Atlas...) hodiny denně a nenašel to, co hledal. Pro videa člověk potil krev a většinou to bylo v příšerné kvalitě... Když se sehnalo DVD ze zahraničí, projelo to "kopírkou" a hromadným promítáním :) Nikdy jsem neměla dost a proto jsem pátrala po informacích kde se dalo, dnes je realita poměrně jiná... Informace jsou dostupné, protože existují časopisy (nemyslím jen Orient Express, ale i další v angličtině Gilded Serpent, Bellydivas, Hagalla apod.), lektoři k nám jezdí téměř jednou za měsíc z různých koutů světa a přináší nám informace a my je předáváme dál, DVD jsou dostupná a tanečnice samy mají spoustu informací na webech... Jenže toto vše nebylo realitou před 8 lety. Pro informaci jsem se pídila hodiny, kdy dnes ji mám během pár minut "vygůglenou" a mělo to své kouzlo, cítila jsem se, jako bych objevila Ameriku, když jsem něco našla :) Často na to vzpomínám a směju se tomu, i tak mi to trochu chybí, protože spousta tanečnic, které tím neprošli si neuvědomují, jakou výhodu dnes mají co se dostupnosti informací týče. Přeji jim to, ale nezávidím, protože to pátrání mě vlastně děsně bavilo :)

Objevování
Jedny z prvních velkých seminářů nabitých informacemi jsem zažila v roce 2005, kdy proběhly semináře se Sarou Abou Farhat, Reyhan a následně jsem se vydala s Laylou Abdel do Německa za Leylou Jouvanou na její festival, kde jsem navštívila semináře Jilliny, Amira Thaleba, Nathalie Lebel...

Sara Abou Farhat
Studnice informaci, nadšenec do folklóru a skvělá učitelka. Za semináře s ní jsem děkovala nejen Bohu, ale hlavně sdružení Anwar, které je pořádalo. Díky této dámě vůbec dělám folklór, díky ní jsem se dozvěděla, že Khaleegy se nečte "Kalégy" ale "chalídži" :)) Nebýt ji, možná bych se k folklóru nedostala, důležité ale je, že se tak stalo a od roku 2005 jsem se výhradně věnovala folklóru...

Jillina
První velká americká hvězda, první velká show kterou jsem viděla (rok 2005), bylo to celé nádherné a díky Jillině jsem se pro změnu naučila egyptské shimmy a další shimmy, o kterých jsem tehdy neměla páru...

Amir Thaleb
Ten mě okouzli svojí osobností a choreografií baladi, které sice nebylo první baladi v mém životě, ale rozhodně byl první muž - učitel v mém životě! Jeho semináře jsou skvělé!

Nathalie Lebel
Od ní jsem se naučila, jak se naučit shimmy, techniky s opíráním se o stůl, stěnu, zvedáním nohy apod. byly pro mě tehdy španělskou vesnicí a seminář byl víc než výživný, byla úžasná učitelka!

Na začátku, ale stály především mé učitelky v Brně, které mě naučily tanec milovat.

Magdalena Skalníková
Esotericky pojaté hodiny tance bylo přesně to, co jsem si pod názvem "břišní tanec" představovala, po jejích hodinách jsem odcházela nadšená a plná energie, dala mi ty nejlepší základy, ale hlavně mě naučila tanec milovat a vždy mě podporovala v mé činnosti, jednou dokonce jsem za ní zaskakovala na vystoupení. Moje asi 3. vystoupení v životě a já se necítila být hodna vystupovat za svoji učitelku, trénovala jsem týden každý den, abych ji nezklamala a byla jsem vynervovaná jako nikdy předtím :) Především jí děkuji za všechny nadcházející zážitky, bez ní bych se tanci takto nevěnovala a nikdy bych ty zážitky neměla...

Šárka Martináková
K Šárce jsem přestoupila po Magdaleně a její hodiny mě doslova bavily tím, že na nich byla sranda :) Naučila jsem se něco s rekvizitami a začala chodit na další a další semináře, měla možnost vystoupit s ostatními kurzistkami na večírku a i Šárka mě podporovala, mohla jsem ji ukázat nějaký svůj výmysl a neposlala mě s tím nikdy do háje, brala i moje trhlé nápady na vystoupení a byla také důležitou osobu v mých začátcích.

Jsem ráda, že s oběma se vídám do dnes a jsme kamarádky, moc si toho vážím, každý by si měl svého učitele vážit.

2006
V tomto roce jsem se rozhodla učit a založit skupinu. Začínala jsem učit jen začátečníky samozřejmě, skupinu jsem založila z toho důvodu, že v Brně jiná v té době nebyla a já jsem chtěla tančit ve skupině, takže co nebylo, jsem musela vytvořit :) V té době jsme už tančily v triu já, Aini a Samiya v brněnském Faraonu a prokecaly jsme tolik večerů, že až jsem přišla se skupinou, založily jsme ji hned od stolu... :) Víc o skupině a jak jsme začínaly se dozvíte nebo jste se už dozvěděly v knize "Tajemství orientálních tanečnic"... doporučuji, je to skvělý zdroj informací!

A tak jsem se ze studentky stala učitlekou :)